RECENZE: DmC: Devil May Cry

Reboot herní série Devil May Cry byl vydán v roce 2013. Capcom jeho vývoj přenechal studiu Ninja Theory a nechal si pouze roli vydavatele. Pojďme se tedy podívat na to, jak se jim tato řezačka za hudebního doprovodu skupin Combichrist a Noisia vydařila, či nevydařila.

Asi by se dalo popsat několik stran větami o tom, jak se DmC liší od všech předchozích dílů. Raději však půjdu tou cestou, že jej budu brát jako samostatnou hru a malé srovnání si dovolím na závěr.

Začneme u příběhu. DmC je zcela lineární hra. Osvědčený koncept honu na zloducha se moc nesnaží skrývat, ale tvůrcům se daří reflektovat i současný svět a některé konspirační teorie. Hlavním záporákem je Mundus, který sám sebe považuje za boha a ovládá lidstvo, aniž by o tom samo tušilo. Činí tak přes média, ekonomiku a vše mu usnadňuje mezi lidmi oblíbený nápoj s velice speciální ingrediencí (a velice nechutnou). Uvědomí si, že poslední, kdo ho může ohrozit, je nephilim – kříženec mezi andělem a démonem. Jediný nephilim, kterého zná, je hlavní hrdina Dante. Ten si nevzpomíná na nic ze svého dětství a tak, stejně jako Mundus, netuší, že existuje i další nephilim – jeho bratr Virgil. Virgil vede organizaci The Order, která se snaží Munduse zbavit.

Součástí organizace je i dívka Kat. Ta přijde Danta varovat, že na něj Mundus poslal démony. Později mu usnadňuje přechody mezi světem, jak ho známe, a světem zvaným Limbo. V Limbu bývá zcela pokřivená realita (okolí se rozpadá, lampy se smršťují, chodby prodlužují) a hlavně je tam nemalá koncentrace více, či méně nebezpečných potvor. Toto procházení dvěma světy dobře přispívá k budování atmosféry (až na některé mise, kdy máte pocit, že si tvůrci dali LSD). Kat dokáže být zároveň v obou světech a tak Danteho nějakou dobu provází. Než nadejde ta chvíle, kdy – jak se dalo čekat – bude Dante zachraňovat ji. Mundus ji totiž unese a žádá za ni právě Danta. Dante však zjistí, že Mundus má ještě nenarozeného potomka. A tak Dante unese Mundusovu milenku, aby ji vyměnil za Kat.

V průběhu hry Dante odhaluje střípky vzpomínek ze svého dětství a získává díky tomu nové zbraně a schopnosti. Kromě klasického meče Rebellion a pistolí Ebony & Ivory tak získá například andělskou kosu Osiris nebo démonické rukavice Eryx. Tím se dostáváme k ovládání. Každá zbraň má totiž svá komba. Tlačítek a jejich kombinací je tedy ke zvládnutí skutečně hodně, ale díky tomu, že hra zásobuje novinkami s rozumnými odstupy, se vše dá zvládnout bez problémů. DmC také hráče nutí zbraně střídat, protože u některých nepřátel prostě nepochodíte zběsilým mácháním Rebellionem.

Pokud se ke hře vracíte po delší době, pravděpodobně si nebudete pamatovat většinu kombinací tlačítek. Naštěstí je v DmC dostupný tréningový mód, kde si můžete jednotlivé útoky a schopnosti zkoušet na zcela pasivním fackovacím nepříteli. Za sebe mohu doporučit hrát na gamepadu. Lovení všech kombinací na klávesnici a myši opravdu není zrovna pohodlné. Navíc se nemusíte bát, že při zpřístupnění nové zbraně/schopnosti nebudete vědět jak ji použít, jelikož hra rozpoznává, na čem hrajete, a tak nápovědy zobrazí s piktogramy pro klávesnici/myš nebo s číselným označením tlačítek na gamepadu.

Významnou součástí zbraní jsou háky, díky kterým si můžete k tělu přitáhnout nepřátele. To však není jejich hlavní účel. Ten spočívá v tom, že se můžete (a musíte) přitahovat ke vzdáleným místům. Plošinovkové pasáže jsou výraznější částí gameplaye, než by člověk čekal. Dmc má být hack and slash akční adventura, ale chvílemi jsem měla pocit, že jde spíš o lehce hororovou plošinovku.

V průběhu každé z misí sbíráte orby a jiné předměty. Za orby lze nakupovat třeba velice užitečné uzdravovací hvězdy. Důležité je však také to, jak šikovně si v misích počínáte. Respektive kolik času vám zabere a jak kreativní jste v soubojích. Obojí je známkováno a bodováno. Další součástí známky za misi je počet spotřebovaných předmětů, počet nalezených klíčů, kterými si můžete otevřít krátké tajné mise, a také počet osvobozených duší (takové podivné sípající cosi, co je přilepené na zdi v různých více či méně skrytých koutech). Je ve vašem zájmu dostávat dobré známky a tedy vysoké skóre, protože díky tomu získáváte body na vylepšování schopností a účinnosti zbraní.

Při rozebírání obtížnosti už se hodí začít srovnávat s předchozími díly. Kdo je hrál, ví, že série Devil May Cry je takový ultimátní ničitel gamepadů, nervů a kloubů na palcích. Byla to skutečně výzva. No a tady narážíme na kámen úrazu. Důvod, proč většina fanoušků předchozích dílů, je tak rozladěná. DmC vyměklo. Obtížnost, kterou si lze zvolit pro první hraní, prostě zkušeného hráče neuspokojí. A obtížnosti odemčené později na tom nejsou o moc lépe. Fanouškovi série tak dost možná přivodí pocit neuspokojeného hladu. Nový vzhled hlavního hrdiny tomu příliš nepomáhá. Nebudu zapírat, že jsem proměnu v době zveřejnění podrobností o hře, nesla těžce. Dante byl můj pubertální idol a jeho šarm v DmC odkráčel do věčných lovišť. Také Kat je méně zajímavou osobou, než byly ženy z předchozích dílů. Charaktery vás v tomhle díle prostě opravdu neosloví. Jsou však věci, které DmC vylepšilo. Výběr zbraní se zdá pestřejší, a přesto komfort ovládání nijak neutrpěl, spíše naopak. I graficky je hra rozhodně povedená a ani dnes, po několika letech od vydání, se nemá za co stydět. No a nakonec atmosféricky hra také není vůbec špatná. Využít přechody mezi dvěma světy je rozhodně pro celou hru prospěšný koncept a každá úroveň má něco do sebe. V předchozích dílech bývaly některé lokace až příliš stereotypní.

Spojte se s námi!

Mohlo by vás zajímat...